Březen 2008

Jiní lidé

24. března 2008 v 17:13 | Hans |  Duchovno
Tento článek je určen lidem,kteří jsou již alespoň napůl cesty k osvícení.Ti ostatní,nepochopí,neboť nejsou ještě připraveni pochopit.Nechť tedy nesoudí zbrkle moje věty,neboť jsem se k tomuto vědění taky musel pracně prohrabat a kdysi jsem byl taky v jejich kůži.
Poznal jsem lidi,kteří jsou "jiní",než většina populace.
Vidí a cítí věci,které druzí necítí.Spousta těchto lidí jsou zřejmě zavřeni v blázincích,jako duševně nemocní,protože zašli příliš daleko-daleko pro ty tzv."normální".
Rodíme se se schopností vidět a cítít věci kolem nás takové,jaké doopravdy jsou,ale naše okolí a rodiče nás zdeformují do podoby,jakou máme,jako racionálně uvažující dospělí-bubáci nejsou,duchové taky nejsou,atd.
Jako děti slyšíme od dospělých věty typu:"To,co jsi viděl/a neexistuje,tudíž jsi to nemohl/a vidět,nebo cítit."Nebo:"Nemáš se čeho bát,jenom zlých lidí".
Takto se pomalu a jistě mění 99% z nás v dospělé hluché,slepé a necitlivé jedince.Jenom někteří si dovedou udržet smysly otevřené.Snad je to dar,jako plno jiných věcí,které jsme dostali při narození,aniž si to uvědomujeme.
Ale jistě to není dar,který je pro člověka přínosem v oblasti vztahů s druhýma,neboť velice těžce vysvětluje,jak je možné,že jej má.
Ovšem v životě tohoto člověka má tento dar nesmírnou cenu a obohacuje jej.
Většinou nemusí nic vysvětlovat,když lidem pomáhá,jako léčitel,to se tito lidé jenom diví,jak je možné,že jim pomohl-ale to musí být tito lidé v roli jedinců,kteří zoufale hledají jakoukoli pomoc.
Jinak je to taky nezajímá a mávnou nad tím rukou,žijou si dál svůj život a nestarají se o takovéto věci.
Heslo"Tonoucí se stébla chytá" zde platí dvojnásob.
Jelikož jsem už ve svém životě potkal mnoho takovýchto lidí,vím,že nejsou blázni.Tento svět mimo naše vnímání existuje,jestli chceme,nebo nechceme.A oni jej vnímají tak intenzívně,že je to pro ně tak samozřejmé,jako pro nás to,že ráno vyjde slunce.
Je zajímavé,že všichni,kteří patří k nějakému náboženství věří,že existuje posmrtný život,Bůh,ďábel,svatí,atd.,ale nejsou schopni přijmout tu skutečnost,že se tento život může projevovat i v tomto světě.Takže,když jim řeknu,že jsem včera potkal osobu "X",jsou ochotni uvěřit.Ale když řeknu,že jsem se včera setkal s duchem,odmítají mi věřit.Řeknou,že lžu,že jsem měl vidiny,atd.
Jak je to možné?Jsou tak zdeformovaní,že racionální myšlení je pro ně první a poslední,jak vnímají svět?Nikdy se s tím sami nesetkali?Přitom dle mého odhadu se s tajemnem setkal minimálně každý druhý člověk,ale odmítá to říct na veřejnosti,aby nebyl za blázna.
Setkal jsem se v životě s mnohýma,kteří mi něco povykládali,ale když jsem chtěl,aby to dosvědčili před někým druhým,zapřeli mi to do očí.Že by mi lhali?Těžko-bylo jich v mém životě tolik,že tomu nevěřím.Jediné vysvětlení je strach těchto lidí,že budou zesměšněni.A tento strach provází většinu lidí.Otevřeli se mi,neboť cítili,že se jim nevysměju.
Jen se podívejme na svůj život.Kdysi,když jsme byli děti,skotačili jsme vesele a nedívali se na to,co tomu řeknou druzí.Čím jsme však byli starší,tím více jsme hráli "divadlo" pro ty druhé.Tak se přece nemohu chovat-to se nepatří,apod.Nechováme se spontánně,ale tak,jak od nás lidé čekají.A to platí i o tom,co bychom měli vidět a cítit.Bojíme se přiznat to,či ono,abychom nebyli za blázny.
Ale kdo je tady vlastně blázen?Přemýšlejte...........

Ubuntu 7.10 Gutsy Gibbon

15. března 2008 v 21:31 | Hans |  Média
Tak zase změna.
Přešel jsem na Ubuntu 7.10.Zkouším a zkouším,třeba to na něm taky pojede.Ale jako každé začátky,tak i tyto jsou moc těžké.Procházím fórum a hledám odpovědi na své otázky ohledně tohoto systému.Mám sice 64Bit,ale jedu na 32Bit,neboť se mi líbí více.
Doufám,že mi bude štěstí přát.Všem přeji veselé velikonoce,které by měly vypadat,jak si to oni přejí a život ať netlačí do kopce.Z kopce to jde lehčeji.Nechejte se unášet.

Životopis Jana Jiřího Víchy

11. března 2008 v 20:16 | Hans |  Vzpomínky
Jan Evangelista Jiří Vícha se narodil 12. června 1923 ve Skřipově. Jeho otec byl tesař a matka pracovala v domácnosti. Jiří měl dvě sestry a tři bratry. Obecnou školu navštěvoval v rodné obci v letech 1929-1935, pak chodil tři roky do měšťanské školy v Bílovci. Roku 1938 nastoupil do serafínské školy v Třebíči a po dvou letech do Prahy. Po ukončení gymnázia studoval v Olomouci teologickou fakultu. V Praze vstoupil 1. srpna 1940 do noviciátu (semináře pro mnišské čekatele, v němž prožívají jednoroční zkušební lhůtu před přijetím do kapucínského řádu) na Hradčanech. Tam se věnoval studiu filosofie a teologie. Po skončení noviciátu pokračoval ve studiu na arcibiskupském gymnáziu až do jeho uzavření. Studium dokončil až po skončení války. Za války studoval filosofii v Opočně, kde také 5. května 1945 složil své doživotní sliby. Odtud odešel na studium teologie do Prahy. 20. června 1948 byl vysvěcen na kněze, ale již v roce 1949 při svátku Božího Těla chránil otec Jan s bratry ve svatovítské katedrále arcibiskupa Berana před naverbovanými komunistickými provokatéry. O co šlo nám stručně popisuje Vilém Hejl v knize Zpráva o organizovaném násilí:

"Na 19. června byli k účasti na bohoslužbách ve svatovítském dómu zmobilizováni spolehliví členové strany z Hradčan a ze stranického aparátu. Přístup k Hradu kontrolovaly hlídky SNB, propouštějící jen účastníky plánované provokace, označené zcela jednoduše - špendlíkem v klopě. Provokatéři hráli úlohu věřících, pobouřených postojem arcibiskupa Josefa Berana k režimu. Přerušovali jeho kázání výkřiky, až byl nakonec donucen dóm opustit. V arcibiskupské paláci pak Berana navštívili dva estébáci a oznámili mu, že "budou od této chvíle pečovat o jeho bezpečnost" - a tak začala arcibiskupova dlouholetá internace."

Roku 1949 se stal členem olomoucké komunity Řádu menších bratrů kapucínů a věnoval se běžné pastoraci. V roce 1950 jsou kapucínské kláštery zrušeny. Dne 27. dubna 1950 ve druhé vlně akce K byl internován v benediktinském klášteře v Broumově.

Centralizační tábor Broumově sloužil k soustředění nepohodlných řeholníků. V první vlně akce K tzn. 13. a 14. dubna 1950 sem přivezly bezpečnostní složky necelou stovku řeholníků - premonstrátů a těšitelů. V druhé vlně byli do Broumova soustředěni dominikáni (kolem 70), kapucíni (přes 90) a menší skupiny řeholníků z jiných řádů např. křížovníci, maltézští rytíři. Celkem zde bylo soustředěno přibližně 300 řeholníků. Tábor byl střežen 15 příslušníky SNB a třemi milicionáři. Řeholníci pracovali vedle táborových prací na brigádách v továrnách, na poli a v lese. V červnu 1950 odjelo 15 řeholníků na převýchovné školení do České Kamenice. 6. srpna 1950 bylo 20 řeholníků z Broumova převezeno do Želiva a 26. srpna muselo 18 nejmladších řeholníků odjet na stavbu přehrady na Klíčavu. Dne 4. září začala likvidace soustřeďovacího střediska - 75 řeholníků ve věku 18-35 let, kteří dosud nebyli na vojně, bylo odvedeno do Komárna a nastoupilo službu u PTP. Většina zbylých byla převezena do Hejnic (cca 60) a do Králík. Staří a nemocní směřovali do charitního domova v Opočně nebo na Moravec.

Odtud byl 4. září 1950 spolu s dalšími 26 spolubratry odvezen do Komárna a nastoupil k jednotkám PTP do Hájnik u Zvolena.

54. pomocný technický prapor,VÚ 4563 Komárno. Předchůdce 54. PTP byl IV.(silniční) prapor 4. ženijního pluku "Československých partyzánů", vytvořený 1. října 1948 ve VVT Lešť. K 1. září byl vytvořen v Komárně lehký 54. pomocný technický prapor, který měl šest rot: 5. a 6. byly tzv. farářskéa byly naplněny již v první polovině září. Nesly označení 23 a 24. po základním výcviku byli vojáci odesláni na pracoviště v Hájnikách u Zvolena a Podbořanech. Po reorganizaci k 1. červnu 1951 byly všechny roty staženy na Slovensko a jejich pracovišti se staly Trenčín, Dubnica, Prešov, Michlovce, Liptovský Hrádok, Nový Smokovec, Bratislava, Sereď, Hájniky, Žilina, Dolný Kubín a Plavecké Podhradie, kde prováděli kopáčské, betonářské, zednické, pomocné zednické, tesařské, dopravní a pozemní práce. Dále těžili kámen v lomech, káceli stromy v lesích a budovali silnice. V září 1952 byla prodloužena vojenská služba "éčkařům" na neurčito - celkem šlo o 297 mužů. Ještě v červnu 1953 sloužilo u jednotky celkem 285 kněží, seminaristů a řeholníků. Velká prověrka politické spolehlivosti na podzim 1953 se u 54. PTP týkala 498 "éčkařů", z nichž bylo 264, většinou příslušníků tzv. kněžských rot, shledáno "dostatečně nepřevychovaných" a klasifikace E jim byla ponechána. K 31. prosinci 1953 byl prapor PTP zrušen.

Tam pracovala jeho rota na výstavbě letiště a jiných vojenských objektů v okolí Zvolena. Z Hájnik byl poslán na léčení do plicního sanatoria Vyšné Hágy ve Vysokých Tatrách, kde pobyl asi jeden rok. Pro nemoc byl propuštěn z vojenské služby dřív než ostatní a to v květnu 1953. V letech 1953-55 pracoval v Ostravě v komunálním podniku kominickém jako vedoucí fakturačního oddělení a roku 1955 nastoupil jako účetní v Závodním ústavu národního zdraví v Ostravě-Vítkovicích. V období tohoto svého ostravského pobytu aktivně pracoval pro řád, především se staral o mladší spolubratry a také duchovně vedl několik laiků. Dne 8. února 1961 byl zatčen, obviněn z velezrady a odsouzen 25. července 1961 Krajským soudem v Ostravě ke 14 letům vězení.

Jednalo se o činnost "Společenství"členů kapucínského řádu po jeho zákazu. Protistátního činu se měli dopustit tím, že přes likvidaci Řádu menších bratrů kapucínůdál tajně praktikovali a rozvíjeli bohatou pastorační činnost mezi věřícími. Dále otci Víchovi komunistická justice nemohla odpustit, že vytvořil ilegální skupiny kleriků a pro řízení těchto skupin ustanovil vedoucím pro Moravu Vojtěcha Petra, pro Čechy Stanislava Sršně a vedoucím pro Slovensko Pavla Sasínka. Zajišťoval a distribuoval náboženskou literaturu. Poslouchal zakázané vysílání Rádia Vatikán, Svobodné Evropy a jiných., pořizoval záznamy a obsah dále šířil mezi členy Společenství. Prováděl překlady a fotokopie knih pro potřeby "Společenství".

Krajský soud v Ostravě odsoudil 25. července 1961, sp. zn. I T 019/61 tuto skupinu představených kapucínského řádu k trestům odnětí svobody podle § 78 odst. 1 z. č. 86/50 Sb. takto:
  • Jan Jiří Vícha, byl odsouzen za velezradu s přihlédnutím k chatrnému zdraví k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 14 let, ke ztrátě občanských práv na 4 roky a k propadnutí celého jmění.
  • Vladimír Neuwirth, byl odsouzen k trestu nepodmíněnému odnětí svobody na dobu 14 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění.
  • Josef Veselý, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 13 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění.
  • Libuše Horáková, byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 13 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění.
  • Vlasta Kůrková, byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 10 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění.
  • Karel Polášek, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 10 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění.

Ostatní členové této skupiny byli odsouzeni podle § 79 odst. 3 a obdrželi následující tresty:

  • Eliška Jarošová, byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 6 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění.
  • Libuše Seidlerová, byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 4 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění.
  • ThDr. Emil Pluhař, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 9 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění.
  • Ferdinand Bílek, kněz, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 10 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění.
  • ThDr. Jiří Bartůšek, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 6 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění.

Ve Valdicích otec Jan pracoval jako brusič skla. Dne 21. září 1967 byl propuštěn a začal opět pracovat v nemocnici v Ostravě. Od 1. července 1969 působil v duchovní správě jako kaplan ve Fulneku. Po smrti P. Valeriána Filipa v roce 1974 se stal roku 1976 tajným provinciálem Řádu menších bratrů kapucínů v Čechách a na Moravě. Zároveň vykonával činnost katechety a exercitátora. Po roce 1990 byli všichni soudně rehabilitovaní. Roku 1991 předal funkci provinciála řádu P. Jiřímu Paďourovi, ale zůstal ve Fulneku. Na velehradské pouti dne 5. července 1995 mu bylo uděleno Českou biskupskou konferencí vyznamenání oceňující jeho význam pro českou církev a národ. Jan Jiří Vícha zemřel obklopen láskou a péčí svých bratří a sester sv. Kříže po dlouhé a těžké nemoci 28. září 1997 ve Fulneku. Je pochován v Choryni u Valašského Meziříčí na hřbitově sester sv. Kříže.


Kamarád a spolubratr otce Jana J.Víchy byl P.Agathangel-František Sovadina.Vzpomínku ne něj zpracoval
jeho synovec Štěpán Sovadina.Něco tak krásného jsem již dlouho neviděl."Smekám klobouk".
Zde: P.Agathangel klikni a dostaneš se na tyto nádherné stránky.
Ten,kdo se kamarádil s otcem Janem a byl jeho přítel musel být člověk velkého formátu a srdce.
Již to,že byl přítel otce Jana je pro mě dostačující,abych k němu vzhlížel s úctou.





Použitá literatura:
Peterek Jaromír, Dějiny kapucínského kláštera a kostela sv. Josefa ve Fulneku
Holcman Jindřich, Protikomunistický odboj v okrese Nový Jičín v letech 1948-1989
Jiří Vícha, Krajina milost, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1994
Vícha Jiří, Verše psané pro mlčení, Refugium
Vlček Vojtěch, Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2004
Vilém Hejl, Zpráva o organizovaném násilí, Universum Praha 1990

Vlastnoruční životopis otce Jana Víchy

11. března 2008 v 19:56 | Hans |  Vzpomínky
Jiří Jan Evangelista Vícha (vlastní životopis)
Skřipov, ve kterém jsem se narodil, je obklopen lesy, je to kraj zamyšlený a vtiskl se hluboko do mé duše. Dětství jsem měl krásné, rodiče byli dobří, velmi dobří. Doma nás bylo šest sourozenců. Tatínek Antonín byl tesařem a přes zimu pracoval v lese, maminka Anežka se starala o domácnost a všichni společně jsme hospodařili na dvou hektarech vlastních polí. Po pěti letech obecné školy jsem šel studovat do Prahy.
V Praze jsem bydlel v církevním internátě, bylo tam tehdy takové velmi dobré společenství, samozřejmě se všemi doprovodnými znaky, jak to v těch letech bývá, občas jsme se také poprali jako indiáni. Studia jsme museli přerušit v kvintě, to bylo v době okupace. V té době nám dali možnost vstupu do řádu, a já tenkrát vstoupil do noviciátu u kapucínů na Hradčanech. Za jeden rok jsem dodělal maturitu a odešel do Olomouce na teologickou fakultu. Tam mě také učil kardinál František Tomášek. A v roce 1948 mě arcibiskup Beran vysvětil na kněze.
V dubnu roku 1950, kdy ze čtrnáctého na patnáctého dubna byly všechny mužské kláštery likvidovány, v noci jsme byli převezeni jako zločinci do Broumova. Byl jsem mladý, tak jsem ihned musel nastoupit vojenskou službu v trvání tří let u pomocného technického praporu. Z vojny mě pustili pro onemocnění. Jako kněz jsem ovšem působit nemohl. A já tedy nastoupil na místo účtaře ve vítkovické nemocnici.
I přesto, že jsme se museli živit nějakým tím zaměstnáním, zakládali jsme kroužky a společenství, kde jsme připravovali ty dospělejší, uvědomělé katolíky. Chtěli jsme, aby byl někdo připraven, schopen další práce, třeba ve vyučování dětí, mysleli jsme, že ten zlý čas nebude trvat dlouho. Tak jsme pracovali, dokud to všechno neprasklo.
Od poloviny roku 1960 jsem již zcela jasně věděl, že jsem soustavně sledován. Když jsem se na ulici náhled rozběhl, tak někdo utíkal za mnou, sledování bylo nepřetržité, ale na to si časem zvyknete a já si stále říkal, že je třeba pracovat, dokud se dá.
A v zaměstnání, v kanceláři, mě zatkli.Trestanec Boží Odvezli mě na krajzák, do vyšetřovací vazby, která pro mne trvala 268 dnů. Ta doba byla vůbec nejtěžší, oni měli právo použít jakékoliv prostředky k přiznání, byly to výslechy od rána do večera, výslechy po celou noc, střídání výslechů, vymývání mozků. Stále byl přítomen fackovací bachař, při vyšetřování jsme seděli v rohu na takovém bidýlku, na takové desce, stěna tam byla natřena emailovou barvou, aby se to dalo umývat, výslech se konal zcela podle zavedených metod, jeden mírný vyšetřovatel, jeden zlý a teď to oba na nás zkoušeli.
Rozsudek nade mnou zněl - S přihlédnutím k chatrnému zdraví se odsuzuje na 14 let. Tehdy nastal v šále šum, já se otočil, usmál jsem se … Soud byl tajný, byl tam přítomen z rodiny pouze můj bratr Jaroslav, o něho jsem se bál, bál jsem se, aby kvůli mně nebyl také uvězněn. V září jsem byl převezen do Valdic.
Všechno jsme se naučili snášet, věděl jsem proč jsem souzen, věděl jsem, že je to pronásledování kvůli Kristu, my jsme na to byli hrdí. Na naší cele bylo deset vrahů a já byl mezi nimi sám spolu s páterem Františkem Kučerou, jezuitským novicmistrem. Já tenkrát říkal, že do pekla nechci za žádnou cenu, už pro tu společnost. Neděle jsme byli celý den neprodyšně uzavřeni na cele, jen malé okénko bylo vysoko nahoře a vězňové všichni kouřili Taras Bulbu …, to bylo hrozné, my jsme se takřka neviděli a dusili se v kouři. A oni nás opravdu nenáviděli … Tam člověk snadno mohl přijít o život. Někteří z nich jako byl neměli vůbec svědomí.
Celebrovali jsme v lůžku, vleže, začali jsem po půlnoci, to jsme poznali podle ústředního topení, když se v noci nahřívalo, tak začalo praskat. Chléb jsme měli připravený, zabalený v cigaretovém papírku, a hrozinky v seříznuté ampulce od celaskonu, aby se vešla do krabičky od zápalek, jsme zakopávali pod nějaký ten keřík, aby to zkvasilo. Nejsvětější svátost jsme posílali i do dalších bloků, kde jsme věděli, že jsou naši lidé. Věděli jsme, že Kristus po nás nechce ornáty ani zlaté kalichy, ale že mu stačí naše láska. A že ho s láskou přijímáme. To bylo vždy riziko.
V tu dobu tam byl také Václav Renč, ale s tím jsem neměl možnost se vidět. On pracoval v prádelně, kde musel prát vrahům špinavé hadry, to nebyly šaty, to byly hadry …, a tenkrát jsem se styděl, styděl jsem se za národ. Bylo třeba vše ukrývat, ještě dnes jsou v nějaké železobetonové noze v kriminále zapuštěné novoroční básně, to jsme ty papírky omotali koudelí, spustili dolů, a když bylo potřeba, vytahovali jsme je drátem. Ale při vší té mizérii tělesné jsme byli duchovně na výši! Nezlomili nás … Blížil se rok 1968 … Nebýt pražského jara, tak bychom bývali zůstali zavřeni až do konce trestu, do roku 1975. Před námi propustili nejprve biskupy a nás řeholníky a kněze začali propouštět začátkem 68. roku. Tenkrát jsme se všichni dohodli s dr. Zvěřinou, a hlavně ti, kteří měli již za sebou polovinu trestu, že budeme podávat žádosti o propuštění. Bylo to soud, nový soud uvnitř kriminálu, ale mou žádost zamítli pro nedostatečné převychování. Mávl jsem rukou a šel znovu pracovat. Potom za mnou přišel nadporučík a řekl mi, ať si sbalím věci, ale já mu nevěřil, říkal jsem si, že mu rozhodně nesednu na lep. Poněvadž oni si takhle s vězni hráli, aby se jim potom mohli chechtat, řekli jim, že budou propuštěni, oni došli až na vrátnici a odtud se museli vrátit zpátky na celu.
Sbalil jsem si tedy věci, přivedli mě k administraci, kde se vše vybavovalo, také peníze, které jsem už vůbec neznal, tam jsem čekal na vyplnění dokumentů, vstoupil tam důstojník, ptal se, jestli jsem Vícha, já řekl, že ano, a on na to, že se mám vrátit, že to byl omyl. Já se jen usmál a odcházel jsem. tu mě zadržel, něco zablekotal, já mohl jít k bráně. Ale ani tam jsem nevěřil, ani když jsem překročil ten práh, nevěřil jsem, ještě několik kilometrů jsem musel jít pěšky do Jičína a já si po celou cestu udržoval možnost, že přijede auto a zase mě sbalí. Takhle si oni s námi hráli … Po propuštění z vězení jsem cestou potkal nadporučíka a on se mně začal omlouvat, že oni museli …, nechal jsem ho tam beze slova stát. A ve vlaku se mi potom zdálo, že s každým člověkem bych měl mluvit, s každým člověkem … Po půl roce tu byla ruská okupace … Od návratu jsem asi měsíc pracoval na Vysoké škole báňské v operativně-technické evidenci, dále jsem dělal opět v nemocnici a potom si mě konsistoř vyžádal a já začal v roce 1969 působit jako kněz ve Fulneku.
Už v dětství jsem začal trochu psát. A teď se musím ještě vrátit k svému vstupu do noviciátu, neboť to souvisí s mou poezií, vrátím se k tomu, proč jsem vstoupil do řádu. Možná se to bude zdáti divné… Asi tak mezi patnáctým a šestnáctým rokem jsem byl najednou a úplně udeřen strašlivým poznáním, že já vlastně nevěřím, jako by se otevřela propast, propast nicoty, ten moderní existencialismus, nic …, a s tím vším přišla prožívaná hrůza, já to neměl komu sdělit. A potom v Praze jsem poznal velmi dobrého kněze, jmenoval se Tomáš Kolinko, a k němu jsem chodíval ke zpovědi. Ten můj stav trval tak dva roky, když jsem se vracel z Prahy domů na prázdniny, tak já se takřka nemohl usmát, maminka se mě ptávala, proč jsem tak smutný …
A právě po návratu z předposledních prázdnin, když ta prázdnota na mě dolehla, tak jsem opět šel k tomu knězi, to mě vždycky trochu podrželo. A teď se stalo něco, co se normálně jeví jako banalita - když jsem se zpovídal, tak jsem klečel, a ten kněz mě objal kolem ramen a říkal - »Ty bimbo, Bůh je, jestli chceš nebo nechceš.« A najednou to byl takový nával světla a já si uvědomil, že Bůh je na mně naprosto nezávislý, že Bůh existuje i tehdy, kdybych já ho nechtěl. Ale já bych ho v hlubinách býval chtěl! Teď se mi potvrdilo, že Bůh je, a s tímto úderem světla, vytrpěného světla, přišlo rozhodnutí k vstupu do řádu. A teď se právě vracím k poezii, v noviciátě, po té krizi, protože mě to táhlo, opravdu táhlo k poezii, tak jsem si ji zakázal, utíkal jsem před ní, abych se mohl věnovat jen Bohu. Mám rád zemi.
A k Fulneku jsem přirostl, jsem zde již dvacet let. Jsme tady ve Farnosti tři kněží, kapucíni, máme zde dvě sestřičky, křížové sestry, které nám pomáhají, máme tady takovou malou komunitu, náš řád se neskládá z jednotlivců do sebe uzavřených, ale je to, má to být rodina.
Mladí lidé se dnes dívají na filmová plátna, jak padají hlavy, jak jsou zabíjeni lidé, znásilňována těla, zatímco nedaleko, doslova za humny teče krev opravdu. Já to cítím jako ránu na tom velikém člověku a Bohu Ježíši Kristu, Synu Božímu, ale cítím to i jako bolest, kterou musí mít i Ten, který obětoval život za celý svět. Je to jen důsledek toho, že člověk se odtrhl od skutečné lásky, skutečného zdroje lásky, zdroje štěstí, a jakmile se člověk odtrhl do Boha, neboť Bůh je jenom láska, odtrhl se také od zdroje. Dnešní lidé milují jinou láskou, oni totiž mají rádi sebe, tou láskou, kterou Bůh odmítá. Nutně zde nastoupila sebeláska, dnešní člověk hledá jen svůj požitek, a když se mu zdá, že někdo překáží k dosažení onoho požitku, tak ho jednoduše odstraní.
Člověk, který se slepě vrhne pouze na techniku a nic jiného pro něho neexistuje, tak toho mašina rozmačká. V souvislosti s tvorbou musí být základní vzdělanost, to je samozřejmé, ale pokud jde o krásu, tak umění je s ní totožné. Důležité je, aby poezie člověku dávala spočinutí, to je křehká věc, něco podobného, jako je kontemplace v modlitbě - takřka nazírání na Boha, zde je zbytečné se ptát nebo zdůvodňovat.
My máme slib chudoby, ale ne chudoba pro chudobu, ale chudoba kvůli svobodě a svoboda kvůli lásce. To je důvod naší chudoby, že se nedáme zotročit pomíjejícími věcmi, které nám třeba zítra vypadnou z ruky. drtivá většina dnešních lidí, to nejsou svobodní lidé, oni jsou úplně spoutáni a zotročeni, neustále se štvou za tím mít a mít co nejvíc. A přitom zabíjejí svobodu. To jsou otroci, zatímco my se můžeme dívat na nebe, na květiny …, oni neustále myslí na to svoje, na své …
Život je Boží dobrodružství, to jsem si řekl hned, když jsem se vrátil z kriminálu, a tak v tom budu pokračovat, v tom dobrodružství … Připadám si jako takový pták, který sotva si sedne na hnízdo, tak ho hned někdo vyplaší …